PŘÍBĚH O TOM, ŽE POSTOJ ČLOVĚKA K PŘÍRODĚ SE VYVÍJÍ

VLK: SOUSED, KTERÝ SE VRÁTIL DOMŮ

V každém domě existují sousedé, o které celý rok nezavadíte. Nepotkáváte je ani na společných bytových schůzích, ani při úklidu navátého sněhu. Setkání s nimi nás vždy překvapí. Podvědomě ale víte, že jste je již mohli někde vidět. I když si drží svůj odstup, tak tušíte, že k nám domů patří. A přesně takovým sousedem je vlk.

POSTOJ ČLOVĚKA K PŘÍRODĚ SE VYVÍJÍ

Lidé byli na přírodě dříve závislí a museli se jí podřizovat. Postupem času ji však víc a víc ovládali a utvářeli ke své představě. Zpočátku se jednalo jen o maličkosti, které však přerostly v kompletní přetváření krajiny. Tím, že jsme se snažili kontrolovat čím dál tím větší území, příroda kolem nás byla zaháněna do kouta. Postupně ale docházíme k tomu, že není potřeba vše kolem nás řídit a že trocha té divočiny má nedocenitelnou hodnotu. Ilustrativním příkladem změny postoje člověka k přírodě je vlk. Kdysi jsme se ho natolik báli, až jsme ho téměř vyhubili. Poháněni vlastním strachem, neznalostí a ekonomickými zájmy jsme vlka z našeho sousedství vyhnali.  Pak nám hodnoty, které tohle charizmatické a silné zvíře reprezentuje, začaly chybět, a tak jsme mu postavili pomníky a umístili ho do většiny zoo.

OD DOB PRŮMYSLOVÉ REVOLUCE JSME SE PŘÍRODĚ HODNĚ ODCIZILI

Velký důraz na technický pokrok a hromadné stěhování do měst vedlo ke vzdalování se člověka od přírody. Přestali jsme vnímat jemné předivo vztahů v ní a měli jsme pocit, že ji dokážeme ovládat a podřídit si ji. V přetechnizované krajině nebylo pro vlka i spoustu další přírody místo. V případě vlka došlo v Česku k jeho vyhubení na začátku 20. století a dlouhou dobu pro něj nebylo moc místa v rámci celé středoevropské krajiny, i když se o návrat někde pokoušel. Lidé si však uvědomili, že přírodní krásy nelze ničím nahradit, a tak touha po jejich zachování neustále rostla. Již pár desítek let se stav středoevropské krajiny zlepšuje, z části díky zásahům člověka, z části proto, že se člověk z krajiny stáhnul. Počet vlků v Evropě se zvyšuje – a tak se k nám náš soused sám vrací.

A DNES MOŽNÁ NASTAL ČAS, KDY DOKÁŽEME VLKA TOLEROVAT

Až když jsme pochopili, že neporučíme větru, dešti, mohl se k nám vlk začít pomalu navracet. Dnes už snad dovolíme, aby s námi životní prostor sdílel další vrcholový predátor. Ano, zvíře, které nemá a nemělo jiného predátora než člověka. Zvíře, které může vzít něco, co je naše. Jak to soužití tentokrát dopadne?

Ti nejhlasitější odpůrci tvrdí, že vlci nemají v naší přírodě přirozené nepřátele a dojde k jejich přemnožení. To by mohlo vést k potenciálním útokům na hospodářská zvířata, a dokonce na lidi. Vlk je plaché zvíře, které se nás straní. V případě ojedinělých útoků na dobytek stát farmáři nahradí škodu za mrtvé zvíře. Ale obavy z útoku na člověka nejsou opodstatněné a vycházejí ze strachu z dob minulých. V poslední letech měli zmiňované útoky například v Rumunsku na svědomí zdivočelí psi.

ČLOVĚK JE JEN JEDNOU SOUČÁSTÍ PŘÍRODY

Návrat vlka nám umožní napravit chybu, kterou jsme v historii udělali, když jsme ho nemilosrdně vytlačili z české přírody. A takových příležitostí máme více, můžeme své sousedství udělat pestřejším a veselejším, když změníme svůj osobní postoj. Potřebujeme přijmout, že nejsme absolutními vládci přírody, ale jsme pouze její součástí. Naštěstí stále více lidí akceptuje myšlenku, že neřízená příroda má vedle nás své místo.

A nezapomeňte ani na to, že skoro každý druhý Čech doma se svým vlkem už žije. Jen mu říká třeba Alík.

VĚDĚLI JSTE, ŽE…

…VLCI JSOU SCHOPNI PŘEKONAT NEUVĚŘITELNĚ DLOUHÉ VZDÁLENOSTI? CELKOVÁ TRASA VLKA SMĚŘUJÍCÍHO Z ITÁLIE DO FRANCIE MĚŘILA 217,3 KM VZDUŠNOU ČAROU, A PROTOŽE MĚL GPS VYSÍLAČKU, TAK VÍME, ŽE REÁLNĚ URAZIL 1 245 KM. TO JE JAKO Z PRAHY DO LIVERPOOLU.

Domů